Přestěhovala jsem se do velkoměsta teprve nedávno a jistěže dává smysl, že tu nejde moc dobře projít, je to staré město s úzkými chodníky, kam se všichni chodci zkrátka dobře vejít nemůžou. Člověk co chvíli do někoho narazí, musí se každých 5 kroků někomu vyhnout, a to přerušuje tok myšlenek. Už prostě tolik věcí za chůze nevymyslím a nevyřeším, ale na to se koneckonců dá zvyknout. Říkala jsem si, že si prostě svoje venkovní myšlenky musím donést jinam a zpracovat je tam. Postupně jsem si ale začala všímat, že se mi právě tyhle venkovní myšlenky, které člověka napadají jen na chladném vzduchu, vrací, ale nebylo to tím, že bych trávila více času chůzí. Jen jsem trávila více času venku, protože jsem zjistila, že se každou chvíli zastavuju a následně stojím ve frontách, které se na chodnících všude po městě utvářejí. Na každém rohu každé třetí ulice se tvořily zástupy lidí, které se ale napřed docela rychle rozptylovaly, čas čekání byl 4–7 minut, takže i na to se dalo zvyknout. Zkrátka jsem vždycky vyrazila o 4–7 minut dřív na každou odbočku, kde jsem chtěla zahnout. 

Chvíli jsem tedy chodila po městě podle detailního plánu, kde jsem si u každé odbočky zapsala čas, který jsem počítala, že strávím čekáním. Ten reálný čas čekání se ale brzy začal prodlužovat. A potom mi začalo zabírat čím dál více času přepisovat časy u jednotlivých odboček a vytvářet alternativní rychlejší trasy, které mi trvalo déle vymyslet. Navíc z mých cest zmizela radost objevení nové zatáčky, kterou se můžu dát, protože by mi to rozhodilo časový plán celého dne. Někdy pak člověk stráví více času plánováním než spánkem. 

Problémem, který se při vytváření front začal rychle vyjevovat, je pouliční agresivita. Její množství je přímo úměrné prudkým změnám teplot nebo tlaku, které se dějí ze dne na den čím dál častěji. Už je jen málo dní, do kterých by se dalo skutečně pohodlně obléknout, takže ať už jde o vyšší, nebo nižší teplotu nebo tlak, vždy se objeví někdo, kdo začne vyvádět a kopat kolem sebe, protože je zoufalý a chtěl by prostě jenom projít. Místo toho musí na každém rohu stát zhruba 10 minut, i kdyby padaly trakaře, a časová dotace nutná na každou odbočku se každé zhruba dva týdny navyšuje asi o 2–4 minuty. Vedení města začalo asi před týdnem zvažovat možnost zavedení kyvadlové dopravy na chodnících. V sousední zemi byla maximální rychlost chodců stanovena na 6 km/h.

Pravidelně se mi děje, že jedna ze zastávek na trase spoje, se kterým ve své cestě počítám, je zrovna v den mojí cesty výjimečně uzavřená. Každý den je to sice zavřené jinde, jenže i já chodím koneckonců každý den jinudy. Je to divné, a nevím, čím to je, ale často, příliš často se tyhle dvě věci potkají a já pak spím ještě méně. Taky mě zpomaluje menstruace, při které chodím mnohem pomaleji a snáz se zadýchávám. Většinou musím kvůli ní připočítat 2–3 minuty na každou odbočku. V první dny menstruace to bývá 3 minuty, ke konci už jen zhruba 30 sekund.

Někdy, když mám dost síly, které ale kvůli nedostatku spánku cítím dost málo, si také zajdu nakoupit. Do obchodu jsem nedávno začala chodit opět na základě detailně popsaných map s legendou vytvořenou podle toho, v jakou denní dobu je strategické se v konkrétním krámu vyskytovat. Tady je to v úterý mezi 10. a 11. hodinou a ve středu zhruba okolo 13:30. Pro jiné obchody to platí jinak, jinam než sem už ale nechodím, protože by mi zabralo příliš mnoho času naplánovat novou cestu. Místo toho můžu spát asi o 5–9 minut déle. Všechno se děje v rozmezí. Můj život se odehrává v rozmezí 8–12 minut. Funguju v takových intervalech, je to takové hudební fungování. Naštěstí se čas ve frontách prodlužuje, jak jsem už psala, takže mám najednou vlastně víc času na přemýšlení. Už jsem tady vymyslela celý román, jen napsat ho nemám kdy. 

V tomhle obchodě, do kterého jsem šla předevčírem koupit pouze pár základních věcí, jako je rýže, chleba a banány, jsem ale ještě pořád. Doufám, že až nás někdo pustí ven, budu mu moct ukázat tenhle poznámkový blok, i když je dost možné, že si ho ten člověk stejně nebude moct přečíst, aby někam nepřišel pozdě. Zkrátka jde o to, že obchod je tak plný lidí, že nikdo nemůže ani dovnitř, ani ven. Nikdo včetně vedoucích směn, uklízeček a ochranky už nebyl venku asi 10 hodin, a to nás tu ani není tak moc, podle kamer stěží 40 na ploše o rozloze 90 m². Průchody mezi regály se ale měsíc co měsíc zužují a každá odbočka i v obchodě přidává ve frontě zhruba 4–7 minut, byla tedy otázka času, kdy se něco takového stane. Prostory mezi regály jsou dost úzké už tak a i ve dvou lidech má člověk co dělat, aby uličku úplně nezablokoval. Jenže právě to se teď stalo. Obchody už začaly na dveře vyvěšovat značku s množstvím lidí, které se tam najednou může vyskytovat, aby předcházely tomu, co se děje právě teď, tahle procedura je ovšem teprve v začátcích. Obchody reálně přece nejsou pro to, aby v nich byli lidé, ale pro to, aby v nich bylo hlavně zboží. Pokladním bylo nutné udělat vyvýšená místa k sezení, aby se do obchodu vůbec vešly. Pokladen je zpravidla pět, obsazená pracujícím člověkem je ale zpravidla jedna. Ostatní pokladny jsou zabrané čekajícími lidmi ve frontách, anebo padajícími krabičkami s elektronickými cigaretami a zapalovači, které mají pokladny za sebou. Ale z lahví alkoholu, které bývají za pokladnami také, se nerozbije nikdy žádná, protože tu na to není místo. A i kdyby spadla, neměla by se o co roztříštit.